Asi to znáte. Ten pocit, kdy si nejste jistí v kramflecích. Kdy se vám do něčeho nechce, protože si myslíte, že to nedáte. Že to prostě nejde.
Něco hodně chcete, ale bojíte se do toho sami skočit. A tak radši čekáte na to, až budete v budoucnu více připraveni. Až budete mít více peněz. Až budete mít více odvahy. Až, až, až.
Ale co když to „až“ nikdy nepřijde. A vy budete jen odkládat dál a čekat, až…
Co když ta správná chvíle je právě teď, kdy vám váš sen, touha, vize nedává spát.
Já měla už na gymplu silnou touhu cestovat. Objevovat svět. Poznávat odlišnosti vzdálených kultur. Jíst cizokrajná jídla. Být součástí něčeho, co je našemu „západnímu“ světu na míle vzdálené.
Tahle touha mě postupně pohlcovala více a více. A ten čas vystoupit ze své ulity přišel přesně v momentě, kdy mi můj dobrý brazilský kamarád nabídnul, ať ho navštívím u něj doma v Brazílii.
Opouštěl tehdy po ročním studiu Český Krumlov a přirostli jsme si za tu dobu k srdci. Chtěla jsem poznat, jak se u nich žije. Vyprávění mi nestačilo. Tehdy mi ale tahle nabídka přišla pro mě naprosto neuskutečnitelná. Ta dálka!
Ano, věděla jsem, že chci cestovat a poznávat svět daleko od svého domova. Měla jsem i peníze na to tuto cestu zrealizovat. Nabídka od kamaráda z Brazílie přišla jak na zlatém podnose.
Mým v podstatě jediným problémem byla hlava a přesvědčení, že sama do Brazílie (nebo kamkoli jinam do světa obecně) sama dojet nezvládnu.
Že potřebuji čas se na něco tak velkého dostatečně mentálně připravit a že moje kamarádka z vejšky musí letět se mnou.
Začala jsem tedy plánovat s ní. Ona strašně moc chtěla letět taky, neboť Brazílie byla i jejím snem. Ovšem jsme se o tom stále jen bavily. A nic víc se nedělo. Pak mi po několika měsících plánování dokonce řekla, že letět nemůže.
A já najednou věděla, že pokud se nenakopnu teď a nepůjdu do toho sama, tak do Brazílie na návštěvu za svým kamarádem a jeho rodinou nejspíš nikdy nepojedu. Neboť prostě není možné spoléhat na ostatní, že poletí s vámi. Že budou mít zrovna čas, chuť, peníze i odvahu to udělat.
Dnes mi tohle rozhodování připadá neuvěřitelně úsměvné, protože teď k tomu přistupuju úplně jinak.
Dnes mám odvahu cestovat sama doslova kamkoli.
A směju se tomu, že něco tak snadného pro mě kdysi představovalo strašně velké odhodlání.
Rozhodně si ale nemyslím, že jsem jediná, kdo to takhle někdy měl nebo možná ještě pořád má.
Tenhle článek píšu proto, abych vám na jednoduchém příkladu ukázala, že veškeré limity jsou pouze v naší hlavě.
Já se ještě před několika lety bála cestovat sama dokonce i českými vlaky a najednou jsem koupila letenku do Brazílie a po boku nikoho odletěla z Prahy do jižní Ameriky, což zpětně vnímám jako jeden z nejvýznamnějších mezníků ve svém životě.
Už tehdy jsem totiž tušila, že je to důležitý krok vpřed.
Byl to rok 2012.
Od té doby cestuju sama kamkoli se mi zamane.
Nemám strach. Naopak. Neuvěřitelně mě to naplňuje. A já jsem obrovsky vděčná tomuto momentu, kdy jsem se rozhodla, že do toho jdu. I sama. Bez nikoho dalšího. Dalo mi to neskutečné „koule“ jít ještě dál.
A aniž bych to tehdy vůbec tušila, v ten moment jsem udělala obroský krok k uskutečnění mnoha svých budoucích snů.
Věřím, že mnoho z vás to má podobně jako tenkrát já.
Hledáte odvahu, sílu vystoupit ze své komfortní zóny a podívat se, co je mimo ni.
Mimo vaši bublinu.
Já vám to řeknu na rovinu. Je tam nádherně. Posouvá vás to dál a vy tak máte šanci nezůstávat na místě, ale sunout se kupředu.
Nebýt válcováni strachem z neúspěchu či pocitem, že to sami nedáte, je neuvěřitelně osvobozující.
Ale už v momentě, kdy se rozhodnete, že do toho jdete, dostáváte hned neskutečnou sílu to zvládnout.
Najednou se jen tak něčeho nezaleknete. Máte odvahu cestovat do dalekých krajů, žít a pracovat v zahraničí, dobrovolničit v rozvojové zemi či postavit dům z bambusu na ostrově v exotice☺.
