Svoboda: Fakt je tak důležitá?!

Svoboda je podle mého názoru tou nejcennější komoditou, kterou máme. Nedávno jsem na toto téma viděla jednu přednášku a musím říct, že mi učarovala. Nehledě na to, že jsme právě teď slavili naši svobodu i 17. listopadu, což nám všem její důležitost jistě hluboce připomnělo.

Toto téma je tak silné a aktuální, že jsem se rozhodla napsat tento článek. Jako zamyšlení se nad svobodou, proniknutí hlouběji do tématu a dost možná je tohle i jedna z oblastí, kterou si ve svém životě řešíte (z nejrůznějších úhlů pohledu), a proto vás tento článek může chytnout za srdce. Svobodu jsem pojala následujícím způsobem, kdy vycházím ze své vlastní zkušenosti. Není to zase tak moc dávno, kdy jsem svou vlastní svobodu hodně řešila…

Svoboda je „základ života“.

Asi každý z nás měl ve svém životě období, kdy enormně řešil to, co si o něm pomyslí druzí. Co o vás řeknou sousedi nebo kolegové v práci.. Někdo má takové období pořád a nemůže se z toho vymanit. Někdy se nám stane, že prostě zapomínáme na to, že jsme individualitou a že je důležité, abychom byli především sami sebou. Abychom nepotlačovali sami sebe a naše potřeby.

Je pak totiž vysoce pravděpodobné, že vznikne tzv. „falešné já“.  Chováme se tak, jak nám určuje naše společnost. Ztrácíme sami sebe a vzdalujeme se tomu, co je naší podstatou. Bojíme se toho, co o nás řeknou TI DRUZÍ a děsíme se toho, že se setkáme s názorem, že jsme až moc jiní.

Co kdybychom sami sebe (ale i ty ostatní) dokázali OCENIT za to, že jsou takoví, jací jsou?

V dnešní společnosti obecně chybí PŘIJETÍ.

Vždycky jsem věřila tomu, že pokud budeme jen otroky společnosti a budeme slepě následovat to, co nám bylo od malička vkládáno do hlavy, tak šance, že budeme opravdu niterně šťastní, je dost malá. Věřila jsem (a pořád věřím), že pokud si jdeme za tím, co chceme, a plníme si naše vize a sny, tak nás to jednoduše činí šťastnými. Každý z nás má to své štěstí nastavené trochu jinak a je to v pořádku.

Nejdůležitější je, abychom se v životě cítili svobodní a ne svázaní ostatními lidmi nebo našimi myšlenkami.

Ono co si budeme povídat, že jo. I naše vlastní myšlenky a strachy nás mohou vést k pořádné nesvobodě. Máme pak pocit, že nemůžeme dělat to, co opravdu chceme, nebo máme strach, že to nejde.

Jsme jednoduše tím, čemu věříme.

A pokud věříme svým myšlenkám, že něco nemůžeme, tak opravdu nebudeme moct.

Naše vlastní myšlení pro nás může představovat pořádný blok v tom, co chceme. Velmi často se stává, že ihned poté, co nás něco napadne, přichází hodně rychle nějaký blog/negace.

Pokud chceme být šťastní, musíme se nejdříve osvobodit od svých myšlenek.

Je potřeba čelit svému strachu a pracovat s ním.

Možná by vám pomohlo jednoduché cvičení, kdy si napíšete na papír odpověď na krátkou otázku:

„Jaká slova říkám sám sobě a jaká slova o sobě od druhých slýchávám?“

Je důležité si uvědomit, že MY jsme autory našeho příběhu, a že i když ostatní lidi píšou rádi tyto příběhy za nás, tak bychom je měli psát my, ne oni. Neb jinak nemůžeme být opravdu šťastní a svobodní.

Zeptejte se sami sebe: „Co já upřímně chci?“ Odpovědi si klidně opět napište na papír pro lepší přehlednost a zvědomění.

Možná už jste někdy slyšeli tyto známé věty:

„Kdy – když ne teď?“

„Kdo- když ne my?“

A takhle to přesně funguje. Nikdo jiný než my sami to za nás holt neudělá,  a pokud to budeme neustále odkládat nebo přehlížet, tak se to třeba ani nikdy nestane a budeme neustále v těch našich zajetých kolejích, které nám ale vlastně moc nevyhovují.

Dnes můžeme v podstatě dělat vše, co chceme, ale často necítíme, že jsme opravdu svobodní. Je to jakási „iluze svobody“.

Pokud ale známe svou hodnotu/identitu, tak víme, kdo opravdu jsme. Můžeme si dovolit být svobodní.

A proto nikdy nepřestávejte hledat. Jděte pomalu, ale jistě kupředu a nalezněte svou svobodu uvnitř sebe samých.

Žijte tak, aby vás pak na smrtelné posteli nebičovaly myšlenky typu „kéž bych byl býval více sám sebou, kéž bych byl více kreativní, kéž bych byl svobodnější“… abyste nemuseli pak na smrtelné posteli litovat toho, co jste nikdy v životě neudělali nebo si nedovolili.

Dneska byl ten článek docela dost „deep“, co? Trocha filozofického zamyšlení a psychologického pohledu na věc nikdy neuškodí. Na závěr napíšu ale úplně obyčejnou, zato hodně důležitou větu:

Žijte život podle sebe!