Obletěla jsem půlku světa v době covidu aneb můj návrat

z České republiky do Indonésie

Když mi Indonésii po Vánocích od 1. 1. 2021 nečekaně uzavřeli kvůli světem šířícímu se covidu, na chvilku to se mnou zamávalo. Nebudu říkat, že ne.

Už jsem totiž v té době plánovala svůj návrat zpět na indonéský ostrov Lombok, když přišla najednou tato zpráva, že se tam už jen tak někdo nedostane. Nebo vlastně vůbec nikdo – pokud tedy nejste občanem Indonésie nebo nemáte platná pracovní víza.

Trvalo celé 2 měsíce, než indonéská vláda znovu umožnila cestování cizinců do této části světa. V průběhu března 2021 bylo opět možné zažádat o speciální business víza, která byla vytvořena kvůli covidu. Tato víza fungovala již před Vánoci 2020, nicméně po několika málo měsících je v důsledku přibývajících covidových čísel v Indonésii stopli. Slýchala jsem nejrůznější příběhy lidí, jak se do země dostali ještě za vteřinu dvanáct nebo že tato víza sice už měli vyřízena, ale do země se kvůli náhlému uzavření nedostali.

Já na tom byla v té době ještě docela dobře, neboť jsem do své cesty zatím nedala ani korunu.

Ovšem menší stres přišel právě v průběhu února, kdy se proslýchalo, že tato víza začnou zase brzy vydávat a objevila se možnost tzv. předzaplacení. Dlouho jsem o tom uvažovala a pak do toho šla. Ale trvalo několik týdnů, než se vůbec něco změnilo. Mezitím se začala vydávat ještě jiná víza, která byla ale až pětinásobně dražší než tato původní businessová. To už si člověk opravdu hodně promyslí, zda mu to za to stojí.

Mně to za to stálo.

Byla jsem už domluvená se svou agenturou, že jim pošlu peníze na vyřízení těchto víz (byla to totiž jediná možnost, jak se bez pracovního víza do Indonésie dostat), když mě najednou sami kontaktovali a sdělili mi, že dostali neoficiální echo, že by se už za týden měla začít vydávat zase ta levnější business víza. Opravdu se tak stalo a já v ten moment věděla, že už nehodlám na nic čekat, a začala jsem velmi rychle jednat.

Šlo to ráz na ráz a já už pak do 3 týdnů odlítala. 

Všechna tato víza si každý cestující musí samozřejmě hradit sám a nejsou to úplně malé peníze.

Jen pro srovnání – před covidem stála víza do Indonésie jen zhruba 1 200 Kč. Business víza v době covidu se dají sehnat  za 6 000 Kč a výš (záleží na agentuře – některá to umí i za 10 000 Kč). Ovšem ta nová víza stála 26 000 Kč. Pořád se bavíme o těch samých vízech – respektive liší se jen cena, pravomoce v zemi máte úplně stejné  s tou levnější i dražší verzí.

No a jak tato víza dostat? Vždy musíte žádat přes zprostředkovávající agenturu, která si od vás vezme poplatek za vyřízení, ale v podstatě o vše se postará. Já vložila svou absolutní víru do firmy Cekindo, kterou již dlouhodoběji znám a vím, že se jí dá věřit. Obrovským benefitem je i možnost komunikace  s českými odborníky, kteří zde pracují. V případě zájmu mě neváhejte kontaktovat a předám telefonní číslo přímo na českého manažera, který v této firmě pracuje a počátkem procesu vás zodpovědně provede.

Slyšela jsem totiž i příběhy, kdy lidé zaplatili indonéským agenturám, ale žádná víza pak nedostali.

Myslím si, že je důležité důvěřovat, ale i prověřovat, a v Indonésii toto moudro platí dvojnásob!

Díky úspěšnému získání business víza se mi tak podařilo i v této problematičtější covidové době obletět půlku světa a přistát bezpečně na půdě Indonésie.

Možná vám běhá hlavou otázka, proč Cekindo pořád tak opěvuju, ale na vlastní kůži jsem si zažila celý tento proces od vyplnění prvního dokumentu až po fyzický ladný průchod imigračním v Jakartě a vím, jak moc stěžejní je mít za sebou někoho, kdo za to stojí.

Tato víza vnímám jako alfu omegu celé cesty a vím, že bez spolehlivé agentury, které můžete na 100 % věřit, by tento proces nebyl ve finále tak snadný  a psychicky nenáročný. 🙂