Jak jste se dozvěděli už v minulých článcích, tak na Lombok jsem se dostala díky dobrovolnické činnosti přes českou neziskovou organizaci Kintari. Úplně poprvé jako dobrovolný učitel angličtiny a podruhé jako koordinátor Kintari.
Když jsem tam byla poprvé, Lombok se mi líbil, ale ani mě nenapadlo postavit si tam dům.
Když jsem se na ostrov dostala jako koordinátor, Lombok mě naprosto chytnul za srdce.
Už tehdy jsem jej nazývala svým druhým domovem a dnes to tak reálně i je.
Logicky jsem tehdy nebyla na ostrově sama. Abych mohla dělat koordinátorku, potřebovala jsem k tomu dobrovolníky z Čech, kteří tam přijížděli učit, a já s nimi spolupracovala.
S některými jsem dokonce i společně cestovala a objevovala krásy ostrova do hloubky.
Se dvěma z nich jsem ale trávila enormní množství času a nebyl snad den, kdy bychom něco dohromady nepodnikali.
Vzhledem k tomu, že jsme všichni tři Lombok milovali, začali jsme si pohrávat s myšlenkou postavit si tam společně dům.
Sehnat a koupit dobrý pozemek, vytvořit dům dle našich představ a jezdit tam vždy každý rok odpočívat na dovolenou. Do tohoto nápadu jsme se zapálili a řekli si, že to uděláme.
Oba pak ale Lombok opustili, vydali se na další cesty a vypadalo to, že vidina našeho společného domu se pomalu rozplynula. Oni už pak měli jiné cíle a práce je zavanula jinam.
Já jsem se smiřovala s tím, že postavit si dům v Indonésii asi nevyjde a že to bylo jen nějaké pomatení mysli.
Nicméně pár měsíců před mým odletem zpět do Čech se ve mně něco pohnulo a já si řekla, že ten dům je prostě skvělý nápad, viděla jsem v tom obrovský smysl a cosi mě hnalo dál a dál.
Nastavila jsem se na to, že si to celé zařídím sama. Že se mi podaří najít dobrý pozemek, že ten pozemek získám a pak si tam někdy klidně i sama postavím dům.
A najednou se začaly dít věci, ze kterých mi šel rozum kolem.
Navštívila jsem řadu zajímavých pozemků, zajímala se o ceny a dostupnost, právní záležitosti a podobně.
Ale pořád jsem nenacházela to místo, u kterého bych si řekla: „To je on!“
Do odletu mi v té době zbývalo už jen pár dní a já se pomalu odpoutávala od záměru najít ten správný pozemek teď a přesunout to na někdy jindy v budoucnu.
Pak to ale přišlo. Jako rána z nebes. Jako blesk.
A já si dodnes pamatuju ten moment, kdy jsem naprosto úplně přesně věděla, že „to je on“.
Jela jsem na návštěvu ke svému lombockému kamarádovi, který shodou okolností také pracoval pro Kintari, ale já jsem u něho doma nikdy předtím nebyla.
Pozval mě před odletem k sobě domů do rodiny na kávu a já s radostí přijala.
Když jsem jela úzkou cestičkou skrz džungli, která vedla k jeho domu, tak ve mně cosi poposkočilo a já se na tom místě cítila nádherně.
Začala se přede mnou otevírat překrásná krajina, kokosové palmy, sytě zelené rostliny, v dálce hulákající opice. Džungle tam doslova tepala.
Nevěděla jsem v tu chvíli, že velká část těchto pozemků patří právě mému kamarádovi…
Spokojeně jsem si u něho popíjela dobrou kávu v bruze (bambusový přístřešek, který má na Lomboku snad úplně každý) a prohlásila, že je to tam krásné.
On se zasmál a řekl, že všechny ty pozemky okolo jsou jeho rodiny.
Já vytřeštila oči a prudce se mi rozbušilo srdce, protože jsem tak nějak věděla, že tohle prostě není náhoda.
Opatrně jsem se ho po chvíli zeptala, zda by mi ten pozemek prodal či alespoň pronajmul, abych si tam mohla postavit dům.
A zbytek je už historie.
Šlo to pak ráz na ráz a během následujících pár dní jsem věděla, že se brzy vrátím.
Tentokrát za účelem vytvoření vlastního domu.
A že na to celé nebudu jen já sama, ale udělám to s pomocí svého českého přítele, který se rozhodl jít do toho se mnou a kterého jsem také poznala na Lomboku.:)
