Bangkok je jako durian – buď ho nesnášíš, nebo mu propadneš

Jak už víte z předešlého článku, v Bangkoku jsem spolu se svým českým přítelem Honzou žila téměř 2 roky.

Dost dlouhá doba na to, abyste tohle místo buď nenáviděli, nebo mu naopak naprosto propadli.

Ačkoliv začátek byl drsný a já Bangkoku nemohla přijít na jméno, po necelém roce života tam se můj pohled na město andělů začal překlápět.

Najednou jsem dokázala fungovat úplně jinak než na začátku.

To, co mi předtím připadalo otravné a nesnesitelné, mi najednou připadalo skvělé a přitažlivé.

Vystoupila jsem totiž z další ze svých komfortních zón.

Naučila jsem se žít v ruchu, chaosu, absolutním vedru a co víc – našla jsem si v tom to pěkné, co mě činilo šťastnou a spokojenou.

Využila jsem všech výzev Bangkoku naplno a vzala si ze svého života tam maximum.

Místo toho, abych utekla a byla někde jinde, kde by vůbec žádné klacky pod nohama třeba ani nebyly.

Všechny překážky jsou totiž nejčastěji jen a pouze v naší hlavě.

Je to právě naše mysl, která nás limituje a diktuje nám, co je dobře a co špatně. Když se ale od těchto myšlenek oprostíme, tak zjistíme, že zažíváme vlastně neuvěřitelně krásný mír a klid.

A to především mír a klid sami se sebou.

Co na tom bylo tedy tak strašně těžkého..?

Bangkok je svůj. On se vám nepřizpůsobí. Vy se musíte přizpůsobit jemu.

Čím déle tam však žijete, tím více se s ním sžíváte. To je myslím dost logické, ať už jste kdekoli.

Bangkok ale vyžaduje zvláštní trpělivost a pokoru.

Už třeba jen když řídíte ráno do práce, tak musíte být mentálně nastaveni na to, že to zvládnete bez rozčilování se. Ty kolony, zácpy, výpary, zvuky a chaos na silnici jsou docela oříšek, abyste zůstali vlažní.

Nebo když čekáte na to, až Thajci něco udělají třeba na úřadech nebo v obchodě a jste s tím prakticky denně konfrontováni, tak je také náročné udržet se v takovém klidu, jako jsou oni.:)

A to bych mohla jmenovat další a další.

Každodenní spolupráce s Thajci byla mnohdy náročná. Obzvlášť, když musíte všichni pracovat v týmu.

Ne vždy se jim chtělo spolupracovat.

Za jejich půvabným úsměvem, kterým jsou tak věhlasní, se často skrývala zloba ústící v pomluvy a nenávist.

Nedělo se to samozřejmě pořád, ale setkávala jsem se s tím. Na druhou stranu musím přiznat, že i tato charakterová vlastnost byla pro mne posunující.

Tím se dostávám k dalšímu velkému tématu.

Práce v Bangkoku. Práce s autisty.

Práce, která asi navždycky změnila můj život v tom nejlepším slova smyslu. A nejen ten můj.

Jak sehnat práci v Thajsku? Je to snadné, či to dá zabrat?

Dokáže tam práci sehnat každý? Dá se tím uživit?

Třeba máš takové otázky právě teď i TY.

Pokračování v příštím článku.:)