Když jsem tehdy Lombok opouštěla jako dobrovolnice, tak mě vůbec, ale opravdu vůbec nenapadlo, že budu za rok zpátky. Však ne jako dobrovolnice. Ale jako koordinátor Kintari na Lomboku.
Jak jste se již dozvěděli v mém minulém příspěvku, na Lombok jsem se dostala jako dobrovolník a učila indonéské děti anglicky. Bylo to ideální období mezi ukončením studia vysoké školy a nástupem do první práce na plný pracovní úvazek.
Po skončení své „mise“ jsem se vrátila zpět do Čech a začala pracovat v Praze. Ve svém oboru. Jako terapeut.
I když jsem svou pražskou práci milovala a nemohla jsem si absolutně na nic stěžovat, něco mě stále volalo za hranice.
Nevěděla jsem, co to bylo, a proč.
Ale asi už jste někdy zažili ten silný neumírající pocit, že máte něco udělat a pokud to neuděláte teď, tak se k tomu možná nedostanete nikdy a vaše cesta bude zavedena jinam.
Přesně tohle jsem vnímala i já. Dlouho jsem v sobě nechávala tento pocit slídit a nikomu se s tím moc nesvěřovala. To „něco“ bylo ale neodbytné.
O pár měsíců později jsem se měla setkat se zakladatelkou Kintari, paní Janou Wolfovou, ohledně mého předešlého dobrovolničení na Lomboku. Tato schůzka skončila úplně jinak, než jsem sama čekala.
Začaly jsme se najednou bavit o nově otevřené pozici v Kintari.
Jednalo se o práci koordinátora této organizace přímo na Lomboku.
Já koukala jako puk, když mi Jana Wolfová řekla, že pokud bych měla zájem, mohla bych to být právě já.
Odcházela jsem ze schůzky s možností práce na svém milém Lomboku. Vždycky jsem toužila po tom pracovat v zahraničí a najednou ta příležitost přišla. Byla jsem sama dost překvapená, neboť jsem tuto šanci nečekala.
O půl roku později jsem již věděla, že opouštím práci v Praze a stěhuji se na víc než 6 měsíců do Indonésie.
Byla jsem nadšená. Plnil se mi obrovský sen. A realizoval se dřív, než jsem si vůbec myslela.
Práce koordinátora na Lomboku mi dala hodně.
Spolupracovala jsem s místními lidmi, vyzvedávala dobrovolníky z Čech na letišti a seznamovala je s tamním prostředím, chodila na hospitace do škol, komunikovala s Čechy i s Indonésany, učila se místní jazyk, vedla indo – české meetingy a starala jsem se o celkové fungování projektu na ostrově.
V té době jsme ve velkém rozjížděli sponzoring pro naše indonéské žáčky.
Všichni z nich našli svého českého sponzora.
Zajistili jsme sponzoring i pro některé naše indonéské učitele, kteří si díky dalšímu vzdělávání mohli zvyšovat svou kvalifikaci.
Lombok mi dal mnoho a věřím, že i já dala mnoho jemu.
Byla to úžasná zkušenost, kterou jsem mohla prožít jen díky tomu, že jsem chytila příležitost za pačesy.
Věřím, že takto tu svou můžete chytit i VY☺.
